Mýty nebo pověsti?

Říká se, že i knihy mají své osudy. To je pravda ale také jsou knihy, které ovlivňují životní cesty lidí. Takovým knihám lze říkat osudové. Pro někoho je to Bible, pro někoho Korán, pro někoho Komunistický manifest a pro další třeba Alenka v kraji divů nebo Bílý tesák. Pro mě to byly Staré pověsti české od Aloise Jiráska. Zde jsem nalezl základ svého úhlu pohledu na svět a jeho problémy a výzvy, ale také na historii, která se stala mým velkým koníčkem. Také jsem přemýšlel jak to vlastně doopravdy bylo s Vyšehradem, založením Prahy, Dívčí a Luckou válkou a zda se nalezlo něco na Vyšehradě nebo na Kazíně či na Budči, co by doložilo existenci Kroka, Libuše a dalších hrdinů pověstí, tak skvěle literárně podaných.

Teprve později jsem pochopil rozdíl mezi pověstí a mýtem. První část Jiráskových starých pověstí vypráví právě mýty. A vypráví je v podobě, která je vlastně nejmladší a současnosti nejbližší. Pověsti doby křesťanské pak více odpovídají pojmu historických pověstí, tak jak jim rozumí moderní literatura a folkloristika. Přitom si ale musíme uvědomit, že některé z prvních pověstí doby křesťanské ještě obsahují silné mýtické ohlasy, jako třeba pověst O králi Svatoplukovi a O Ječmínkovi. Další pověsti už mají jen pozdní magické a bájeslovné prvky. To už jsou opravdu pověsti. O Golemovi. Karlu IV. O Žižkovi a Boží soud o Kozinovi a chodských rebelantech. Je ale naprosto v pořádku, že autor nazval svou knihu právě pověstmi. Nepřistupoval k věci jako vědec, zpracoval ji jako spisovatel, který chce hlavně mladým čtenářům zpřístupnit a představit kouzlo národních mýtů, pověstí a proroctví a tomu název Staré pověsti české odpovídá dokonale, i když není vědecky přesný, nemusí být. Přesnost patří až na půdu vědy. Když už tedy budeme chtít znát více. Z hlediska historie, dějin literatury, folkloristiky a třeba i archeologie. A to první co musíme u pověstí ale i mýtů udělat, je seznámit se s nejstarším zápisem těchto ústně předávaných příběhů a vývojem jejich literární podoby. Jak je to tedy s našimi nejstaršími mýty?

První záznam mýtického příběhu našeho národa pochází už z konce 10. století. Mnich Kristián, který zřejmě pocházel z vládnoucích kruhů v zemi, sepsal v latině pozoruhodnou legendu, věnovanou životu Sv. Václava a Sv. Ludmily. Tento text ale neobsahuje jen životy těchto dvou hlavních světců země ale také píše s velkou sympatií o cyrilometodějské misii a křtu Přemyslovce Bořivoje sv. Metodějem. Především ale obsahuje i stručnou verzi dynastické legendy o založení rodu Přemyslovců a města Prahy. Vystupuje tu bezejmenná hádačka, která při morové epidemii radí Čechům založit město Prahu a potom si nalezli oráče Přemysla, kterého s pannou hádačkou, tedy věštkyní, oženili. Pak následovala řada bezejmenných knížat až k Bořivojovi. Je zřejmé, že Kristián vycházel z příběhu, který byl znám v přemyslovském prostředí a vycházel ze staré mytologie. A mohl být pochopitelně dějově daleko rozvinutější než jak ho Kristián představuje. Stručnou podobu mohl zvolit proto, že byl pro něho přece jen příliš pohanský a autor byl přece jen kněz, který psal životy svatých.

Pro záznam našich mýtů byl štěstím vynikající vypravěč se smyslem pro humor, kronikář Kosmas. Žil v druhé polovině 11. a první polovině 12. století, psal latinsky a rád používal nejen citace a obraty z Bible ale i z antických autorů. Postav už zná více a přidává i poměrně bohatý místopis. Ví o praotci Čechovi, který se zřejmě usadil v okolí Řípu, zná jménem nejen Přemysla ale i Libuši. Zná Kroka ( Crocco) a jeho tři dcery. Krok sídlí kdesi u Zbečna, Libuše a Tetka sídlí na hradech nazvaných jejich jmény a ví o mohyle kněžny Kazi. Přemysl pochází ze Stadic a Kosmas žertuje na téma podezřelé znalosti této trasy z Libušína,kterou projevil Libušin bílý kůň. Vypráví o dívčí válce, která má spíše charakter rozmarné milostné hry a nekončí krvavým masakrem ale slavností a únosem dívek. Děvín je spálen spíše symbolicky jako rituální akt než jako důsledek válečné akce. Během Dívčí války ale také vzniká Vyšehrad, tehdy nazvaný Chrasten. Pokračuje řadou jmen Přemyslových nástupců a na konec zařazuje příběh o Lucké válce, jejímž dějištěm je Lucko, hrad Vlastislav, Levý Hradec a nakonec Drahuš u Postoloprt. Zdá se, že v Kosmově době, tedy v 11. a 12, století zde byla povědomost o pohybu kmenů v době stěhování národů a hora Říp měla mimořádný význam jako magický střed země. Je pozoruhodné, že další příběhy tvoří ucelený příběh od Kroka až po Přemysla, navíc lokalizovatelný ve středočeské přemyslovské doméně a budí dojem, že šlo o verzi připravenou ve dvorském prostředí přemyslovských panovníků ke zdůraznění starobylosti rodu a nároků na vládu. Použité ovšem byly části původní české mytologie a to možná i takové, které spolu původně přímo nesouvisely. Jejich starobylost ovšem podporují shody s mýty Poláků a to zejména jejich Krakovský okruh. Kněžna Vanda, hrdina Krok. Hnězdenský okruh pak má paralelu s českým mýtem v osobě oráče Piasta. Mýtus o Lucké válce pak měl zřejmě za předlohu hrdinský zpěv, který asi reagoval na události 9. a 10. století.

V první polovině 14. století napsal neznámý autor , kterému jsme si zvykli říkat Dalimil, veršovanou kroniku, jejíž první část také zpracovává národní mýtus. Vychází evidentně z kronikářských předchůdců, asi především z Kosmy ale jak se zdá ve své době ještě zachytil některé starší tradice, které už nemusely být úplně správně pochopeny. Tak třeba o Praotci Čechovi ví, že musel odejít z vlasti protože spáchal vraždu na nějaké významné osobě a přišel v doprovodu šesti bratrů z Charvátské země kdesi v Srbsku. Zde asi mohlo jít o záměnu starého Bílého Charvátska za Karpatským pohořím, v Dalimilově době už neznámého, s Chorvatskem jihoslovanským, o kterém Dalimil už něco věděl. Kazi obdařil hradem a přidal některé další detaily. Dívčí válka už probíhá dramatičtěji ale prvek únosu dívek, o kterém píše Kosmas je zde obsažen zmínkou o pohaně Vlastina poselstva muži ukrytými kdesi ve Stračím dole. Ano, zná i jména bojovných dívek. Vlasta, Hodka, Svatava, Vratka, Radka, Častava. A samozřejmě Šárka, jejíž příběh o svedení a zavraždění vladyky Ctirada je také prvek, který přináší Dalimil jako novinku. Příběh o Ctiradovi a Šárce byl Dalimilem k Dívčí válce zřejmě připojen dodatečně a nejspíše byl samostatným příběhem, který se do popisovaných událostí hodil. Vzdáleně připomíná jiný mýtus a to germánský příběh o Sigurdovi a valkýře Brinhild. Dá se předpokládat, že bytosti podobné germánským valkýrám se vyskytovaly i ve slovanské mytologii a mohly mít i svá jména, která Dalimil použil. Povědomí o těchto bytostech se mohlo podílet i na starší představě o dívčí válce, kterou známe z Kosmovy kroniky.

Dalimil ale ví ještě víc. Zmiňuje se třeba, jak kníže Vojen rozděluje knížectví Pražské a Lucké mezi Vlastislava a Unislava. Jde asi o ohlas postupného územního členění původně jednotného kmenového území na menší správní celky, které dnes nazýváme poněkud nepřesně kmeny. Dalimil také vypráví příběh Lucké války v době knížete Neklana ale opět ví něco navíc. Zmiňuje se totiž o druhé Lucké válce, kterou vedl Vlastislavův potomek Léva proti vládě knížete Hostivíta . Střediskem Lévova odboje pak byl hrad Klapý, pozdější Hazmburk. Od ostatních mýtických příběhů se ale Lévův boj vyznačuje některými odlišnostmi. Jednak se už dost blíží podobě rodové erbovní legendy a obsahuje i anekdotický prvek vysvětlující jméno Klapý od babského klepu. Nicméně existence příběhu by mohla naznačovat souvislosti vysvětlující, proč někteří badatelé ladou střet mezi prahou a Lučany do první polovinby 10. století i když doba Neklanova by spadala do časů asi tak o sedmdesát až osmdesát let dříve. Takže se v tradici našeho mýtu mohly propojit dvě Lucké války. U Dalimila ale nalezneme ještě jednu zajímavou událost, kterou klade do 12. století ale později se nám zatoulala do mýtických časů. Vypráví, jak Dětříšek z Buzic, zvaný Tuří roh, chytil živého kance držíc ho za uši. Jak bychom nepoznali silného Bivoje!

Novým přínosem do českého mýtu pak byla kronika Přibíka Pulkavy z Radenína v době vlády Karla IV. Příbík Pulkava totiž umístil řadu dějů na Vyšehrad a tak se z válečného provizória Chrastenu z dob Dívčí války stalo sídlo moudrého Kroka a jasnozřivé kněžny libuše. Právě tehdy, v době vlády otce vlasti se stal Vyšehrad symbolem starobylosti mýtu. Souviselo to zřejmě s pochopitelnou snahou Karla IV. Oslavit vlastní přemyslovský původ a představit mýtickou minulost českého národa a státu v lesku hodném císařského dvora.

Skutečné rozkošatění pak nastalo v 16. století zásluhou několika tehdejších kronikářů, vynikajících mimořádnou tvořivostí a kombinačními schopnostmi. V první řadě se to týká Václava Hájka z Libočan jehož kronika je sice literárním klenotem své doby ale jako historický pramen je nutno ji brát přinejmenším opatrně. Na současné podobě národního mýtu měla ale značný podíl. Právě Hájek umístil do doby Přemysla Oráče příběh silného Bivoje, který pravděpodobně převzal z Dalimilovy kroniky a který se odehrál jindy a jinde. V jeho Kronice české se také poprvé objevuje jeden z nejkrásnějších příběhů, příběh O Horymírovi. Silácký kousek oblíbený v epice všech dob byl zde zřejmě propojen s místní tradicí vážící se k tajemnému kameni v Neumětelích. Kronikář tento kraj dobře znal a podobná tajemná místa jeho pozornosti nepochybně neunikla. Hájek překvapivě uvádí i data mýtických událostí a řadu nových jmen a příběhů. Nemyslím, že by všechno musely být jeho vlastní výmysly, mohl použít některé místní tradice, dnes už neznámé prameny a pravděpodobně mnoho erbovních a rodových legend šlechtických rodů, jejichž příslušníci se rádi dočítali o tom, jak hluboko do minulosti až sahá jejich původ a nejlépe, když jejich praporce vlály už v družině Praotce Čecha. Data pak byla dílem kombinace datovaných a nedatovaných událostí a vlastní kronikářské dedukce. Další renesanční a barokní vypravěči pak stejnou metodou příběhy dále rozviíjeli a rozšiřovali. Martin Kuthen, František Beckovský, Tomáš Pešina z Čechorodu ,Bohuslav Balbín a další. V 18. století se ale situace změnila a kronikáři - vypravěči s literárním talentem a tvořivou fantazií byli nahrazeni historiky s kritickým myšlením. Na scénu přichází Gelasius Dobner, František Martin Pelcl a konečně František Palacký. Mýtus se stává bájnou součástí nejstarších dějin a láká obrozenecké autory a romantiky k dalšímu literárnímu zpracování. A tak Šebestián Hněvkovský píše svůj směšnohrdinský epos Děvín, Klicpera uvádí na scénu Ženský boj, na Zámku v Zelené Hoře je objeven tajemnný rukopis Libušina soudu. Mýtus ožil v nové podobě a Smetanova Libuše se stala národní operou pro slavnostní chvíle. Mýtus dostal své místo v české kultuře a ukázal se její živoucí součástí. Alois Jirásek pak měl z čeho vybírat a dá se říci že jeho výběr a způsob podání byl skvělý a opravdu zdařilý. Staré pověsti české se tak staly jednou z osudových knih českého národa a samozřejmou součástí nejzákladnějšího vzdělání nás, Čechů.

Jiří Pondělíček